Těžkej život
Co znamená, když na vás někdo na grapplingu / BJJ / MMA zavolá „težkej život? Znamenat to asi může spoustu věcí, ale podle hantýrky, kterou k nám dovezli kluci z pražské Penty a Choketopusu, je ta představa jasná. Jedná se o techniky, které jsou velmi nepříjemné, ale (většinou) nejsou za hranicemi pravidel, takže je můžete použít. Jestli vám chybí představivost, pak jde třeba o výživné crossface techniky, vydatné používání loktů proti měkkým tkáním soupeře, všechno možné přiklekávání a další bolestivé prasárny. Já osobně do této kategorie řadím taky scorpion crunch (drcení žeber), RNC zavřené přes obličej, případně snahy ukončit soupeře tlakem pěstí proti krku (v trianglu, v mountu apod.). Co by tam kdo zařadil je individuální a linie toho, kdy ještě používáte regulérní techniku a chvíle, kdy si koledujete o to být zpraseni zpátky, může být někdy tenká. Já osobně se snažím technikám z kategorie těžkej život většinu času vyhýbat. K přehodnocení toho přístupu většinou dojde, když s tím začne můj sparing, případně při extrémní pasivitě. V takových případech to beru jako challange, kdo z nás je v tomto druhu technik vynalézavější. Pak přijdou ty vzácné chvíle, kdy si po dlouhé době vyzkouším, jestli zvládnu někoho ukončit třeba jen na knee on belly.
Jestli tyto techniky patří na každý trénink nebo ne je samozřejmě otázka pro otevřenou debatu. Každá mince má dvě strany a pokud se s těmito technikami občas nepotkáte, mohou vás potom zaskočit v zápase nebo sparingu s někým novým. Můj hlavní argument proti ale je, že dělám tenhle sport pro radost z pohybu, chci ho dělat často a chci ho dělat ještě spoustu let. Když narazíte na nějakého těžkotonážníka, který vám udělá težkej život, je dost možný, že se následujících pár hodin či dní nebude cítit ani na to, abyste chodili, natož na nějaké další tréninky. Vůbec potom nemluvím o tom, když někdo se sto kily rozjede tento styl proti holkám nebo veteránům u vás v klubu. Já chci směřovat k dominanci technikou a chci radši spoustu tréninků, ze kterých budu odcházet s úsměvem na tváři…. ať už proto, že jsem někoho technicky přejel já, nebo on mě. Protože z toho mám taky velkou radost, jak jsem si nedávno ověřit na tréninkovém tripu v Lodži u Marcina Bandela a Kamila Wilka. Hlavně se posouvat dál a proč se u toho i necítit dobře, když to je jedna z možností? Takže lidi, jednou za čas se klidně někde trochu zpraste, hlavně když si předem nastavíte pravidla a oba víte, v jakém nasazení do toho jdete. Na běžných trénincích u nás se snažte s těžkým životem šetřit. Sedřenej ksicht, zablokovanej krk a modráky přes celý nohy není vizitka kvalitního jiu jitsu. Jdeme přece hlavně pro ty dovednosti a pro tu radost, ne?
A co vy? Děláte svým sparingpartnerům těžkej život?